MAKONDE

 

Indie 2011

Nechť plamen Tvé touhy navštívit tuto zemi dále vyšlehuje.

Neboj se uskutečnit své sny.

Však ač vnitřní vítr pozdrav duje rodným dálavám

a cesty táhnou prostor do všech stran,

nezapomínej, jak hvězdy,

jež povedou tě vstříc neznámému a Slunce i Měsíc,

jež cizí zdáti se budou,

jak úsměv na tváři dospělého,

zpět k domovu doprovodit Tě mohou.

Vrať se ve zdraví, kvetoucí,

vyrovnanější a bohatší.

Štěstí a Láska

Tě provázej.

 

(Věnováno Olince - Prosinec 2004)

 

…o šest let později…

Už jsem věděla, že zase vytáhnu paty z domu, ale stále nebylo jasné kam. Až to Pepe „rozseknul“. Jedno nedělní odpoledne mi zavolal a oznámil mi, že ON jede do Indie. Ať už se mnou a nebo beze mne. A tak jsem se rozhodla splnit si svůj dávný sen.

Odlet z Čech byl značně dramatický a napínavý. Protože nebylo do poslední chvíle (a to doslova) jasné, zdali pojedu, nebo ne, veškeré plánování a shánění informací jsem nechala na chlapovi. S ďurkou v břiše po nedávné operaci slepáku a čerstvou chřipkou jsem nakonec vyklopila svůj tříkilový batoh v Praze na letišti. Pepa táhl ten zbytek J.

V letadle jsme přežili den i noc a ani jeden jsme nezamhouřili oka. Jeden kvůli nadšení a druhý kvůli rýmě. Oba jsme se jen modlili, aby s námi doletěly batohy, protože času bylo málo a plány obrovské.

 

Dilí

V Dilí jsme přistáli ve 4.00. Ideální čas na to se někde rozkoukávat. Naštěstí jsme měli poměrně dobré instrukce od kamaráda Míry a tak jsme se s klidem vydali – jak se všude ve všech průvodcích a cestopisech píše – do toho davového šílenství…

… a nic. Žádné velké přivítání se nekonalo.Haly byly prázdné a u vchodu stálo pár taxikářů, kteří ani neprojevili zájem. Nebylo dokonce ani teplo. Zato smog byl všude. „Dilí ještě spí…“ napadlo mě, když jsme jeli do centra hlavního města v autobuse MHD úplně sami.

Jeden den stačil na to, abychom si udělali obrázek o situaci v Indii. Během prvních pár minut pobíhání po městě se mi vybavilo pár dobrých rad, které jsem zaslechla před odjezdem: „Takový Ind přemýšlí několikrát rychleji než Evropan. Jinak by v tomhle světě nepřežil.“ A nebo: „Indové jsou velice ochotní, snaží se ti pomoct a většinou k tomu připojí svůj vlastní prospěch.“ Jen jednou jsme se nechali posílat od čerta k ďáblu, když jsme se snažili najít kancelář pro turisty na vlakovém nádraží. Přes veškerou snahu Indických rádců a radilů jsme kancelář objevili až druhý den a ještě omylem J.

To nedělní odpoledne jsme se projeli rikšou po uličkách Starého Dilí a omrkli to nejzajímavější: největší mešitu v Indii Jami Masjid, Lál kila neboli Červenou pevnost, Džinistický chrám Digambara a ptačí nemocnici…A když jsme se vraceli zpět na Main Bazar street, po chvilce tvrdého smlouvání jsme znovu nasedli na dvoukolák a svalnatý pán v letech se rozjel. Chudák „rikšák“…cítila jsem se jako otrokář. Když už jsme jeli tak pomalu,že nás předcházeli i lidé bloumající po ulicích, tak moc jsem se styděla, že jsem mu chtěla jít pomoct. Aby nás netížilo svědomí, nechali jsme mu aspoň spropitné.

V pondělí ráno jsme se ještě chtěli podívat k India Gate, ale měli jsme tu čest vidět ji s odstupem a zblízka si prohlídnout akorát ochranku. 26.1. je Indický den nezávislosti a přípravy na slávu už byly bohužel v plném proudu. Po této nezdařené akci jsme si šli dát pořádnou snídani. Chapati a zelenina je tu k dostání všude, ale řekla bych, že pálivější jídlo jsem předtím, ani potom nejedla. Pepa se jenom smál, jak se mi pod dávkou chilli papriček kroutí pusa a oči lezou nekontrolovatelně z důlků.Sám do sebe zbaběle ale spokojeně tlačil omeletku J. Před polednem jsme hlavnímu městu zamávali a nasedli do vlaku směr Varanásí.

 

Varanásí - Věčné město

"Věčné město" stojí na březích posvátné řeky Gangy a je od svého vzniku asi ve 12. století př. n. l. zasvěceno bohu Šivovi. Věří se, že spojuje moc a sílu všech ostatních poutních míst a každý, kdo zde zemře, bez ohledu na vyznání, putuje rovnou do nebe, a bude tak osvobozen od dalších návratů do pozemského života.

V 5 hodin ráno jsme celí vymrzlí a nevyspalí dorazili po sedmnáctihodinové cestě do Varanásí. Na nástupištích i v hale polehávaly stovky lidí zachumlaných do dek nebo pytlů a teprve se začali probouzet. Opatrně jsme se propletli mezi spáči, které by si člověk snadno spletl s nákladem a rikšou jsme se nechali dovézt až do Svatého města.

Když jsme se snažili ještě za tmy najít hotel, v zápalu hry na honěnou s vrčícími psy jsme se ztratili v bludišti uliček. Nakonec Pepa drze vzbudil recepčního z nejbližšího hotýlku, odložili jsme bagáž a znovu jsme zapluli do srdce Varanásí. Šestý smysl nás dovedl nejkratší cestou k řece. Skoro bych řekla, že jsme šli po čuchu. Úplnou náhodou jsme se vynořili přímo u nejdůležitějšího kremačního místa: Manikarnika Ghat.

 

Na Manikarnika Ghat vykonávají Hinduisté jeden z nejdůležitějších rituálů - pohřební obřad. Podle hinduistické víry musí být pohřební rituály vykonány správně, aby se duše zemřelého dostala do nebe a osamocena nebloudila po zemi.Celý pohřební obřad probíhá tak, že rodina (pouze muži) přinesou nebožtíka na márách (překrytého zlatou/bílou/oranžovou látkou - záleží na pohlaví, věku, bohatství a společenském postavení), do úst mu nalijí posvátnou vodu z Gangy a poté ho umístí na hranici ze dřeva (jeho druh je opět rozlišen dle příslušnosti ke kastě), kterou následně zapálí. Zhruba po třech hodinách, kdy z těla zbydou skutečně jen "ostatky" , sebere rodina popel a vsype ho do řeky. Ve Varanasi jsou celkem dvě Ghaty (místa, kde jsou těla zpopelňována), jedna je určena pouze pro hinduisty - ta je považována za hlavní a za lepší. Po proudu řeky je ještě jedna, ta je mnohem menší, podstatně prostší a jsou zde zpopelňováni příslušníci všech ostatních náboženství. Hinduisté také dodržují pravidlo, že nezpopelňují malé děti, těhotné ženy, svaté muže a lidi, kteří byli uštknuti kobrou - ti všichni jsou zatíženi větším kamenem a jejich tělo je vhozeno několik metrů od břehu do vody.

 

Z téhle podívané mě dost zamrazilo (vlastně jsem nenašla nikoho, kdo to zažil a byl schopen popsat svoje pocity). Nad Gangou se vznášel ranní opar a ve vodě se smáčeli první ranní otužilci. Na břehu byly vyskládané obrovské haldy dřeva a hned vedle přihrnovali „pohřebáci“ na oheň, aby dobře hořel. Když se k nám přitočili, aby z nás vymámili peníze za lepší karmu, bylo zřejmé, že betel už je jejich pánem. Červené dásně a přimhouřené oči upnuté na naše foťáky nevěstily nic dobrého. Naučenými frázemi nás začali poučovat o obřadu a taky o místním hospicu pro lidi, kteří sem přišli dožít. Myslím, že z nás vytáhli kolem stovky rupií a určitě se za rohem radovali, jak snadno si přišli k měsíční výplatě. Kdyby tušili, že je máme na videu i s výkladem, asi by se tak nesmáli.

Aby nám neuteklo to nejzajímavější, tak jsme už v pět ráno vystřelili z postele a utíkali si zamluvit převozníka, který by nás povozil po Ganze. Z loďky jsme totiž mohli vidět po ránu nejvíce zajímavého. Věřící, kteří konají rituální očistu v řece, aby smyli své hříchy. Kremační místa, kde se pálí mrtvoly nebo se mrtvá těla házejí do řeky přímo. V kontrastu s tím hned vedle stáli po kolena ve vodě chlapíci, kteří prali oblečení a sušili je na zaprášených schodištích. Nakonec nás pak dorazili Indové, kteří se jednoduše přišli umýt a napít!!!A když víte, že se do vody házejí mrtvá těla krav, novorozeňat a těhotných žen, která se pálit nesmí,a zároveň vidíte tuhle scénu, říkáte si: „Jak je tohle možné….“

Odpoledne jsme se přesunuli do levnějšího hotelu a v noci poprvé přemýšleli o špuntech do uší. Asi v jedenáct hodin večer začala sláva a průvod pochodoval v plné parádě hlavní třídou přímo pod okny našeho pokoje. Zástupy Indů mávali světelnými kužely napojenými na generátor, muzikanti zuřivě bubnovali na bubny, troubili na trumpety a mlátili o sebe činely. K tomu jeden luxusní ohňostroj… a stejně jsme samou únavou usnuli.

 

Na cestách

Další den jsme nasedli na Mahanagari expres směr Jih a (naposledy) bez problémů jsme v komfortu sleeper classe opustili tento klenot Indie.

Po 25 hodinách jízdy jsme přesedali v Kalyanu na další vlak směřující do Puny. Při téhle jízdě jsme si střihli osobák v sezení. Těch následujících 120 km jsme vlakem drncali ještě další čtyři hodiny a do Puny jsme dojeli za tmy. A pak se nám začali pomalu hroutit plány. Vlak, kterým jsme chtěli pokračovat, jel až za několik dní. Nemohli jsme najít levný hotel a pak už ani ten drahý. A aby toho nebylo málo, dvanáctihodinová nedobrovolná hladovka a mozoly na zadku přilívali oleje do ohně. Nakonec jsme tomu všemu podlehli, nechali se ubytovat v drahém hotelu Silver inn, kde nás portýr donutil do třetího patra jezdit výtahem a při každém otevření mřížoví výtah spustil Sonátu pro Elišku. V noci pak mříž nechali otevřenou a „Eliška“ drnčela dokola celou noc…

Puna pro nás jednoduše měla být osudově kritická. Hned ráno jsem se snažila dotlačit Pepeho na nádraží v předtuše, že nám něco ujede. První a zároveň i poslední vlak, který jel alespoň trochu naším směrem i když vlastně jinam, měl odjet do 20 minut. To rychlé rozhodnutí, z kterého jsem byla špatná ještě další den, nás přišlo dráž a úplně změnilo plány. Ale všecko zlé je něčemu dobré a tak jsme se 29.ledna 2011 ubírali první třídou klimatizovaného expresu směrem k Bangalore, neboli pupku světaJ .

Po příjezdu na předměstí Bangalore, ještě naštvaní z Puny, jsme se vzchopili a konečně začali jednat. Oklikou jsme obešli rikši, nad jejich legračníma cenami jsme jen mávli rukou a nasedli jsme do MHD za 10 RP. Jaká to byla radost z jízdy, když autobus skutečně zastavil, tam, kde jsme si přáli J.

Na Autobusovém nádraží se všecko seběhlo příliš rychle. Jedna otázka: „Který autobus jede do Mysore?“ …V mžiku nás cpal chlapík vyřvávající „Majsúr ! Majsúr!“ do plechovky, kterým tu říkají autobus a my museli vydržet dalších pár hodin bez vody a bez čůrání.

 

Mysore

Mysore je druhé největší město ve státě Karnátaka a bylo vyhlášeno v roce 2010 druhým nejčistším městěm Indie. Naprosto souhlasím. Město na úpatí Chamundiny hory je čisté a má své kouzlo.V obrovských zahradách Maharajova paláce se každý večer konají fontánové show a bollywoodští režiséři tu údajně točí ty nejromantičtější scény. Denevaradža market je jedním z nejvyhlášenějších tržišť v jižní Indii a dá se tam koupit přes zeleninu až k ponožkám, ale hlavně mysorské hedvábí, santalové dřevo a parfémové oleje. Tuhle zastávku jsme sice neplánovali, ale po dvou dnech strávených na zadku jsme si tu chtěli trošku užít.

Po lehkém odpočinku jsme vyrazili na další výlet. Tentokrát jsem to byla já, kdo vytáhl Pepeho z postele a s úsměvem jsem ho dostrkala až na autobus č. 201 směr Chamundi hill. To správné ranní světlo, které je ideální k focení, jsme nestihli, ani když jsme vyjeli před sedmou z města. Myslím, že Pepa se probral, až když jsme si na Chamundině hoře dali u stánku silnou kávu. Pak jsme teprve zamířili k sedmigopurovému hinduistickému chrámu, který byl zasvěcen bohyni Sri Chamundeshvari. Hora se dá zdolat i po 1000 schodech, které fungují jako očistný rituál. Pepe sice moc nadšený nebyl, ale já si vykručela alespoň sestup a nadšeně začala hopsat po schodech dolů. Nerada to přiznávám, ale ještě den poté jsem cítila, jak se mi třesou nohy.

 

Hurá do hor!

1.února jsme brzy ráno nasedli na autobus a zamířili do Nilgiri Hills. Náš původní plán, národní park Bandipur, jsme vypustili hlavně ze strachu, že uvidíme akorát sloní trus J. Cesta do Ooty byla dlouhá a strmá. Autobus se vyškrábal do výšky kolem 2000 metrů. Otevíraly se před námi nádherné výhledy na okolní krajinu a cestu začaly obklopovat neskutečně zelené čajové plantáže. Tak jako jsme hýkali nadšením z krajiny a její proměny, stejně tak jsme hekali při každém drcnutí, protože odpružení autobusu už mělo dávno své za sebou. Nakonec se tahle divoká jízda vyplatila. Nebylo to sice safari, ale jeden malý slon se u silnice přeci jen zapomněl.

 

Ooty neboli Udagamandalam

Ooty je nádherné horské městečko ve výšce 2200 metrů. Je úžasně barevné, slunce přes den ostré a vzduch svěží. V průvodci psali, že noci jsou tu chladné. Neměli jsme ponětí, jaká je to pravda. Skoro ve všem oblečení, s šálou kolem hlavy a přikrytí starými ošklivými dekami jsme v noci klepali kosu a ještě na nás ze stropu kapala voda. Ráno jsme se šli ohřát na sluníčko a viděli jsme u aut stojících ve stínu namrzlá čelní skla.

Přelstili jsme agenty z cesotvky a na jejich doporučení jsme odjeli autobusem do Pykary. Byla to zatím nejmenší vesnice v Indii, kam jsme se dostali. Pár domečků a pošta…

K peřejím, kam jsme měli namířeno, stál vstup 2 Rp. Za tu nádheru bych zaplatila i víc J Protože jsme přijeli hned brzy ráno, měli jsme to štěstí být sami a užívat si kýče přírody. Když jsme se vraceli,už jsme míjeli zástupy školních výletů. Pak jsme se ještě chtěli podívat k přehradě, ale z hráze nás vyhodila ochranka. Obešli jsme celou přehradu a vyfotili tu panenskou přírodu bez lidí z druhé strany. Po cestě zpět do Ooty jsme udělali ještě kratičkou zastávku na shooting point, odkud bylo vidět na okolní hřebeny. Ve městě jsme vyměnili hotel a ubytovali se sice v plesnivém, ale zato proskleném, prohřátém pokojíku. V noci už nám bylo příjemněji.

V Undagamandalam končí 125 let stará úzkokolejka. Všude doporučují, ať si sednete k okénku z kopce dolů na pravou stranu kvůli nádherným výhledům. Když jsem zařizovala u pokladny lístek , tak se mě ten borec za mřížema neptal, kde chci sedět a vrazil mi jízdenku. Cestou do Conooru jsme s Pepem naštvaně čučeli akorát na křoví, zatím co naše spolucestující, postarší dámy z Anglie, juchaly nad úžasným výhledem na druhé straně kupé a soucitně nám nabízely bonbony.

 

Conoor

O několik set metrů níž a pouhých 20 km dál leží v prudkém svahu městečko Conoor. Snad ještě barevnější a hezčí než předešlé Ooty. Tady už to konečně začalo vířit životem. Centrum malé a divoké, hlučné a přelidněné…Teď už jsme se vůbec nešetřili. Zásadně jsme chodili jíst do restaurací menších jak 3 metry čtverečné, jídlo jsme dostávali na banánovém listu a sázeli ho do sebe rukama. Objevili jsme Briany (maso s rýží a kefír s cibulí) a taky jsme večer objevili hospodu. Takovou útulnou čtverečkuJ. Na dveřích byla vylepená cedule „BAR“, za nimi vykachličkovaná místnost s plesnivým padajícím stropem a spoustou plastových židlí a stolků. Když jsme vešli, vypadalo to tam divoce. Světla svítila minimálně a všichni se houfně otočili na tu drzou bledou tvář a ztichli. Jakmile jsme si objednali každý půl litru jejich silného piva, stočili pohledy zase zpátky ke svým ředěným i neředěným půllitrovkám rumu a spokojeně pokračovali.

 

Výlet za čajem

Dalšího rána jsme brzy vstali a začali shánět rikšu. Chtěli jsme vidět tři zajímavá místa: Dolphin nose, Kates falls a Lambs rock. Jako ostřílení mazáci jsme se kvůli ceně dohádali hned s několika chlapíkama najednou. Nakonec jeden podlehl a souhlasil s nabídkou. Po cestě se ukázalo, že nás vlastně doběhl…Dolphin nose je vyhlídka ve tvaru delfíního čumáku J. Když jsme se rozhlédli, všecko pod námi bylo v husté mlze a řidič šťastně ukazoval do dálky, kde tekl v oparu čůrek jménem Kates falls.Nad vyhlídkami jsme zabručeli, udělali pár snímků a v obrovské euforii jsme začali pobíhat po čajových plantážích a zuřivě fotit.Tohle náš řidič nečekal. Nervózně pokukoval na hodinky a sledoval jak řádíme uprostřed čaje. Když jsme si pak nechali zastavit abychom zdokumentovali sběračky v akci, tvrdil, že se to nesmí. Lišák jeden. Z rikši jsme vystoupili raději na kraji města, zaplatili dohodnutou cenu a doufali, že po nás nic nehodí. Antipatie s tímto řidičem byly oboustranné…

 

Slabé chvilky

Pokračovali jsme dál na jih a odvážně se přepravovali autobusem. Přes Coimbatore jsme dojeli do Pollachi, kde nebylo zhola nic zajímavého. Unaveni z toho NIC jsme se odhodlali na druhý pokus o safari. Hned v 5 ráno, ještě za tmy, jsme opustili velmi solidní hotel a šli na autobusák. Po čtvrthodinovém pátrání po správné zastávce už z nás měli místní srandu. Všichni jednohlasně tvrdili, že právě odtud jede autobus do vesničky Topslip, která nebyla snad ani na mapě, ale každý hned na to ukázal úplně jiný směr jízdy. A tak jsme odevzdaně ale nevěřícně čekali. Nakonec opravdu dorazil. Bez dveří, bez oken…no, hlavně že to mělo kola. A do té díry světa nás kupodivu přepravil bez potíží. Když nám správce řekl, že se můžeme projít po lese za 500 rupek a zaručil maximálně jelena, začala jsem zoufat. Pepe odhodlaně nasadil dražší variantu. „ Když už jsme tady, tak si zaplatíme výlet za slony. 700 rupek za celý auto? Zaplatíme a můžeme jet.“ Za oficírem byla cedule „Elephant safari – 700 Rp for 8 person“. On na to prohlásil, že jsme jen dva. Ani to, že zaplatíme celou částku za auto s ním nehnulo. Pokrčil rameny a znuděně řekl: „sloni budou až v 5 večer!“ … Ani minutu jsme neváhali, vytočení doběla jsme hodili batohy k silnici a čekali jsme na bus…a nebo na stopa?? Štěstí stálo alespoň chviličku při nás. Během 5 minut jel po té bohem zapomenuté cestě jeep a svezl nás dolů do vesnice. Pak už se to táhlo až do večera….

Autobusem zpátky do Pollachi, z Pollachi do Trissuru a ke všemu zřejmě po silnicích desáté třídy. Těch 100 km jsme šikovně drncali v přeplněném autobuse 4 hodiny. Řekla bych , že už šlo o zdraví. Neměli jsme jídlo, ani pití a v Trissuru jsme sotva pletli nohama. Na vlakovém nádraží jsme vystáli superfrontu na lístek a trošku nám bylo podezřelé, jak to jde rychle. U kasy jsem střelila od boku vesnici, kam jsme se chtěli ještě ten den dostat a ve vteřině jsem měla něco jako lístek v ruce a chlapík za kasou chtěl prachy…To už se nám nezdálo. Žádné formuláře, žádný pas, nic… „Vítejte ve třetí třídě“, smál se na mě milý kluk. „Nic horšího už tu nejezdí. Můžete jet jakýmkoliv vlakem, ale pouze v pár vyhrazených vagonech. Lístek platí 24 hodin. Na druhou stranu je to velmi levné J“ vysvětloval trpělivě. Musela jsem vypadat asi jako idiot. Zírala jsem na něho a pořád jsem se ptala do kola, co a jak. Ještě, že Pepe nerozuměl….asi by mě zabil. V tu chvíli jsem se nebála jen o sebe ale i o něj. Horko, dehydratace a rozbolavělá záda s ním dost zacvičili a já nechtěla cestovat sama…Nacpali jsme se do vlaku a loktama si vybojovali místo k sezení. Pepe se mi ve vlaku spravil a zase pookřál.

Do Varkaly jsme dojeli v 10 hodin večer. Záda křivá a hercnu bolavou. Bylo to neuvěřitelné, ale přesně za 14 dní se nám podařilo dostat z Dillí až na nejjižnější místo dle našeho plánu.

 

U Arabského moře

Ve Varkale jsme strávili 3 dni. Bydleli jsme v bambusovém domečku, váleli se na pláži a řádili jsme v obrovských vlnách. Večer jsme si dopřávali ryby a pivko, chodili jsme po krámkách a nehorázně utráceli. Stejně tak jsme ale nehorázně smlouvali. Teda Pepa. Já jen, jako v pohádce, ukázala, co chci a Pepe smlouval a smlouval, až z něho byli indičtí bubáci celí nešťastníJ. Nejlepší hláška byla, když Pepe nebojácně tvrdil, že pokud tu věc koupí za tuhle cenu tak stejně ještě nebude aspoň týden jíst. Fungovalo to J.

Myslím, že jsme si tady dost odpočinuli a nabrali nových sil.

 

Benátky Východu – Allapuzza

10. února jsme zvedli plachty a vyrazili jsme zpátky k severu. V Quilonu jsme znechuceně mávli nad přívozem pro výletní loď a pokračovali jsme autobusem až do Allapuzzy. Je to vstupní brána husté sítě vodních kanálů a Evropanům prý dost připomíná Benátky…

Výběr hotýlku byl těžký omyl. Vlhká díra s větrákem, plná komárů. Z nouze jsme rychle našli hospodu a opili se tím jejich Kingfisherem.

Nevyspalí a s kocovinou jsme ráno po sedmé nasedli na předem zamluvenou „cigaraboat“ a nechali se vozit jako páni sem a tam po kanálech. Kromě toho, že mi náš průvodce dal při první zastávce orla na rameno, jsme navštívili jeho rodinný domek, pozdravili manželku s dítětem a starou mamu a nakonec Pepe vyběhl do rýžového pole mezi místní zemědělce J.

Po šestihodinové plavbě jsme zase nasedli na vlak. Třetí třída už nám byla důvěrně známá. Po debatě s úředníkem, který tvrdil, že je „sleeper class“ vyprodáno na 14 dní dopředu, jsme to vzdali. Když vlak brzdil ve stanici, odběhli jsme na konec půlkilometrového vlaku a nasáčkovali se mezi domorodce.

 

Jog Falls

Co by člověk nevytrpěl, když ho srdce někam táhneJ. Plni elánu jsme cestovali opět od večera do rána…sem tam jsem si připomněla dobré rady kamarádů: „Nebuďte blázni. Třetí třídou se nevezte moc daleko. To byste nedali!“ ….hmm a kolikrát jsem v poloze paragrafu dřímala indovi na rameni a dalšímu čuchala k nohám. Přestala jsem se starat i o batohy a byla ráda za každou minutu spánku. Pepe rezignovaně na jednom nočním přestupu rozbalil spacák na peróně a zatím co se pokoušel spát, já od něho odháněla obrovské šváby.

To všecko k tomu ale patří. A tak po boji s vlastní únavou a přerostlou havětí jsme nakonec vyskočili na bohem zapomenuté zastávce v Honavaru. ….Tady jsme poprvé za celou dobu našli klid. Podle indických měřítek je Honavar menší městečko u moře. Klidný život a přívětivé tváře místních nás nadchly. Objev dne byl nejlacinější hotel za 150 Rp!!!...a pak už jsme se dočkali vytouženého odpočinku.

V neděli 13. února jsme zase vstávali brzy. Oblíbeným způsobem: ptát se, ptát se, ptát se, jsme se dopídili autobusu, který jel k největším vodopádům v Indii. O dvě hodiny později a o několik set metrů výš jsme vysedli v přírodní rezervaci Jog Falls.

Otevřel se nám pohled na vodopády. Nejdelší z nich se jmenuje Raja a měří 293 metrů. Další vodopády nesou jména Rocket, Roarer a Rani. Vodopádů je totiž daleko víc… My jsme se bohužel trefili do období, kdy už snad ani méně vody být nemohlo.Koukali jsme na obrovský skalní sráz a z něj tekly tři nebo čtyři pramínky. Neodradilo nás to a sestoupili jsme po 1200 schodech dolů k jezerům. Díky tomu, že bylo málo vody, jsme se dostali až pod vodopády, kam dopadala voda…a nakonec, když jsme přišli blíž, nebylo jí zase tak málo J.

Žárlivost mě začala hlodat v hloubi duše, když veškerou pozornost indických turistů vybral Pepe. Borci se předháněli, kdo bude mít s českým blonďákem lepší fotku, až jsem si to začala brát osobněJ. Nakonec nám jeden z nich prozradil to tajemství. Pepe byl ideálem Bollywoodu a zřejmě by ho z fleku obsadili do nějaké divoké role J.

Do kopce už to šlo hůř. Než jsme vystoupali zpátky, ujel nám autobus. Času bylo málo a tak jsme šli na stopa…Světe div se, ale zadařilo se. Nakonec byl Pepův šarm přeci jen k něčemu. Po chvilce mávání nám zastavil bourák a v něm asi 9 kluků z Kochinu, které jsme potkaly pod vodopádem. Přibrali nás mezi sebe a odvezli nás skoro až k hotelu.

Ještě to odpoledne jsme sbalili věci a vyrazili zase na vlak. O sleeper class už jsme se ani moc nesnažili. Pochopili jsme, že jestli chceme všechno stihnout, budeme muset oželet komfort spánku… a protože nás čekala třešnička na dortu, zase jsme statečně protrpěli noc ve vlaku J.

 

Mahabeleshwar

Nočním vlakem a pak autobusem jsme se přiblížili k našemu bonbonku – Panchgani. Ale protože jsme se zvládli dopravit v rekordním čase až do hor, vystoupili jsme pár kilometrů před cílem v Mahabeleshwaru. No, já jsem spíš vypadla. Unavená z cesty a beze spánku jsem už zavírala oči i za chůze a tak jsme si dali zastávku v podivně živém městečku v horách.

Jak jsme se dozvěděli později, Mahabeleshwar je výletnické místo pro smetánku z Bombaje. Odpovídali tomu ceny hotelů i restaurací a ulice byly plné stánků a indických turistů. Spíš to tu připomínalo pouť. Pro nás tohle klišé nebylo. Ale je fakt, že jsme si tady dopřáli jahody se šlehačkou a výborné čokoládové dortíčky. To se musí nechat. Navečer jsme si vyrazili na tůru a došli až na vyhlídku Kates point. Nádherný výhled na přehradu a okolní kopce přebil naše znechucení z nevkusu.

 

Třešnička na dortu

Naší třešničkou bylo Panchgani, malá vesnice v horách kousek od Bombaje. Pro Pepeho to byla přímo povinnost, navštívit tohle místo. Jako správný fanda zjistil, že tu trávil Freddie Mercury svá studentská léta. A tak jsme tedy dorazili až do Panchgani.

Pepeho nadšení stále rostlo. „Představ si, že tady všude byl a tamhle určitě chodil s klukama hrát fotbal…“ hustil do mě. A tak ze samé radosti jsme se plácli přes kapsu a dopřáli si útulný hotýlek. Nevím, jestli se tu zná každý s každým, nebo jsme měli jednoduše kliku. Jisté je, že jen co jsme se ubytovali a sdělili majiteli, proč jsme přijeli, zvedl telefon a za pár minut nám přišel říct, že v Sant Peters School nás očekávají.

 

Sant Peters School

Poněkud nesměle jsme se chopili novinářského slídění a přes ochranku u brány se propracovali až k paní ředitelce. Rázná to žena kolem čtyřicítky nás vzala přednostně. Podle gest a okolního dění si musela myslet, že jsme z nějaké inspekce a nebo snad i z vyšších míst…Přijala nás, našponovaná a naježená jako kočka s přimhouřenýma očima. Když ze mě vypadlo, že chceme vědět něco o Farocu Bulsarovi, doslova roztála. Já taky. Najednou byla milá a velice ochotná, její přísnost se vytratila a drápky se zatáhly. Druhý den už jsme s učitelem tělocviku procházeli areál školy. Setkali jsme se také s klukama z novodobé kapely Hectic Once again, co kráčejí ve Frediho stopách a narozdíl od ostatních Indů mají alespoň ponětí, co to bylo za hvězdu.

Freddie Mercury - Song Writer, Rock and Roll Singer

1946 - 1991

Farok Bulsara was born on the 5th September 1946, on the Island of Zanzibar, East Africa, to Indian parents Bomi and Jer. He attended an English Boarding school near Bombay, India, until he was 17. By this stage of his life, Farok had excelled in studies, sports activities, and piano playing.

He later moved to England to complete an art and design course. Finally in 1970, he renamed himself Freddie Mercury - 'messenger of the Gods'.

…toto jsou informace z médií

A my se k tomu dozvěděli, že Faroc Bulsara alias Freddie exceloval především v malování a návrhářství, byl skvělý atlet a hrál výborně ping pong. V předposledním ročníku neprošel, nedokončil školu a odstěhoval se s rodiči do Londýna. Ve škole po něm zůstalo na památku pár fotek, záznam prospěchu v obrovských archivních knihách a piano, na které kdysi hrával už neuvidíte, protože ho nechali spálit …

 

Wai

S nostalgií v srdci jsme se rozloučili s hoteliérem i s vesničkou, nasedli do autobusu a šílenou rychlostí se řítili prudkými zatáčkami z kopce dolů do sousední vesnice Wai. Ve Wai protéká řeka Krishna a kolem ní je spoustu starých i nových chrámů. Ty nové, zdobené růžovou, zlatou a jemně fialkovou, vypadají jako plastové dortíky. Ty staré jsou překrásné a představují tu pravou Indii. Účel však plní stejně. Výjev jako u řeky Gangy. Ranní očista a náboženské rituály.

 

A zase ta Puna

Ještě v ten den jsme se přesouvali dál směrem na sever a jediné místo před přelidněnou a předraženou Bombají byla Puna. A tak se nám Puna stala osudnou. Nic hezkého nás tam už nemohlo potkat. Unavení jsme zase strávili několik hodin hledáním noclehu a nakonec se museli podvolit a přespat v hotelu přímo u nádraží. Abychom si ještě užili indickou kulturu, vyrazili jsme hned brzy z rána do Malavli na skalní chrámy. Musím říct, že co se jim podařilo zachránit je nádhera. To co se staví dnes, to by se mělo zatrhnout J

Aby tomu v Pune nebylo konce, ještě nám prokletí zamávalo cestou do Bombaje. Luxusní autobusová přeprava nás zklamala na plné čáře. S velkým zpožděním, bez klimatizace a se sebevrahem za volantem jsme dorazili do Bombaje, kde nás vyhodili uprostřed toho moře lidí někde na ulici. Žádné nádraží, žádná zastávka, něco jako jižní spojka v Praze….a teď si poraď statečný bělochu.

 

Mumbai

Mumbai neboli Bombaj nezklamala. Všude mraky lidí a konečně pořádně přeplněné vlaky. Rachot a organizovaný bordel. Nocleh byl nad naše chápání neskutečně předražen, ale nedalo se nic dělat. Poslední výlet, na který jsme se zmohli, byla bombajská prádelna Mahalaxshmi. Vyhlášená čtvrť kde pradláci (pouze muži) perou prádlo pro celé město. Podařilo se nám prokousat se systémem místní MHD a dopravit se nadzemkou k našemu cíli. Konečně jsem viděla jak chlapíci naskakují za jízdy do vlaku a ještě skoro za plné rychlosti jej opouštějí. Nechápavě jsem zírala na davové šílenství při vystupování. Kdo nenastražil lokty, minimálně jednu dostal. Jednomu staršímu pánovi dokonce ve změti tlačících se těl uvízla hlava.Ale zjevně je to standard. Ve vlaku jsme se taky setkali s Hidžrami, transvestity, co si vydělávají prostitucí a nebo baví kolemjdoucí. Upřímně, když se chlap v cingrlátkovém sárí válel málem Pepemu po klíně a ještě se s ostatníma „holkama“ o něj na oko málem popraly, vagon řval smíchy a holky/kluci nebo co já vím co jsou zač měli na pořádnou večeři.

Říká se, že nejhorší je srážka s blbcem. Dokonce jsem nedávno četla celé pojednání o setkání s blbama po celém světě. A když autorka líčila historky, upřímně jsem soucítila. Otázkou je, kdo z těch dvou je nakonec blb a nejsou-li v tom oba společně .

Večer odlétáme ze země. Na vlakovém nádraží chceme uskladnit batohy abychom je v tom vedru nemuseli vláčet s sebou. A problém už se klube. „Máte jízdenky? Ano máme,ale v batohu, tak aspoň pasy. Není problém.“ Paní se usmívá a já taky. Podívá se mi na batoh. „Potřebujete plombu-důkaz o kontrole.“ Fajn a proč? Asi kvůli bombě. OK. A kam máme jít?“ Na druhém konci nádraží najdeme rentgen a pár znuděných policajtů. Házíme jim batohy na pás a čekáme. „ Nemáš tam alkohol?? Zapomněla jsem na ten rum co si Pepe veze domů jako dárek a svědomitě tvrdím, že ne. Policista čapne jeden batoh a dá na zámek plombu. Můj batůžek už se mu nelíbí. „ Zamkni to“ nařizuje mi. „To nejde. Ten se nedá zamknout….Tak nebude plomba.“ Vysvětluji mu, že i kdybych se postavila na hlavu, nemám to jak provést. Nakonec mu vštípím nápad, přelepit plombu přes dvě přezky. Hurá. Spokojeně se na sebe culíme. Bereme batohy a chceme jít zpět do úschovny. Už jsme skoro tam, když pro mě doběhne policista a žádá pasy a ať se zase vrátíme. Batohy znovu projede rentgenem a ukazuje mi… „Alkohol. Tamhle. To musí ven!“ Odmítla jsem se jen tak vzdát. „To nejde. Batoh je zamknutý a malá láhev rumu je dárek, úplně na dně, nebudeme ji pít …Není to možné? Proč? Ve vlaku nesmí být alkohol. My ale nejedeme vlakem. My už jedem pryč. Už nás nikdy neuvidíš!Letadlo a nazdar. Málem napodobuji boeing, aby to jako pochopil. Nepomáhá to . Odmítáme batohy přebalit, protože už by to tam nikdy nikdo nedal zpátky. Policista si trvá na svém a já taky. „Je to zakázané vyvážet? Ne? No tak vidíš! Večer letíme pryč.“ Když už štěknu něco sprostého i v češtině a naznačím mu, že si tam lehnu přímo jemu pod nohy a budu mu tam do večera tábořit, zacuká mu koutek a smířlivě nás propouští. OK, ale je to zakázané….Tak aspoň že to víme.

Korunu tomu dala paní v úschovně, která si všimla policejního extempore a protáhlého jednání. „ Nějaký problém?“ „Ne, proč? Aha ten policista….máme v batohu marmeládu a trošku se jim to nezdálo.“ Lžu jí přímo do očí ani nehnu brvou, zatímco se moje svědomí propadá hanbou.

Tak nevím kdo byl větší blbec. V tu chvíli se mi zdálo, že Ind a zpětně převládá pocit, že jsem měla silně navrch já. Každopádně záleží na úhlu pohledu J a co z toho ať už blb a nebo člověk vytříská.

 

…a tak jsme opustili byrokratickou Indii

Na konec musím ještě poděkovat Bohu za to, že se nám během cesty nic nestalo, neprodělali jsme žádné slibované střevní obtíže,uzdravila se mi tam jizva po slepáku, aniž by nastali jakékoliv komplikace, opálili jsme si frňáky a při přiměřeně zdravé pálivé stravě jsme každý zhubl nějaké to kilíčko. Bez vyšší moci by to totiž ani nešlo.

Oli

Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu.

( D. Livingstone )